Posted on

Zda lze děti chtít

citujeme pro radost

Kritika filosofie

Zdeněk Kratochvíl

Filosofie prý „nedosahuje takových výsledků, jakých začala dosahovat věda." A proč by měla? Copak se filosofie poměřuje podle nějakých „výsledků"? Leda tehdy, když je považována za jednu z věd, a když je přitom současně věda degradována na své výsledky, dokonce poměřitelné, ať už citačním indexem nebo přímo peněžení jednotkou. Skutečným problémem je však marginalizace filosofie, způsobená její nezajímavostí, a to nejen ve smyslu nedostatku povrchní chytlavosti, ale také zásadní mimoběžností s naléhavými filosofickými problémy. V různých „Úvodech do filosofie" nebo „Dějinách filosofie" na středních i vysokých školách vykládáme o „jsoucnu", „bytí", „pralátce", „metodě" etc.; tváříme se, jako kdyby „filosofie věděla"; vytváříme současnou „scholastiku", ještě nezajímavější, než byla ta středověká. Neukazujeme dostatečně ani poklady tradičního myšlení (zasuté uniformitou naší konstrukce dějin filosofie), ani akutní problémy současnosti. Síla filosofie je však ve schopnosti tematizovat vlastní předpoklady, zpochybňovat zdánlivé samozřejmosti. Nezbývá, než tuto sílu uplatnit i vůči školní filosofické tradici a předpokladům tradiční filosofičnosti. Např.: Je „otázka" opravdu tak výsostným nástrojem filosofování? Vždyť kdo na někom vymáhá odpověď, ten se časem dozví to, co chce slyšet, ale právě jenom to – a navíc dost nezávisle na skutečnosti. Není „dialog" také cestou legitimizace převahy toho, kdo jej otevírá? Za aktuální filosofické problémy pak považuju: Jak myslet lidi jako organickou součást přírody? Jak ukazovat, že skutečnost není Matrix reklamy a „životního stylu", stejně jako snad není ani Matrixem ve smyslu původním? Jak vrátit prožívání i příjemnosti jejich pozitivní roli, aniž by to znamenalo jejich vulgarizaci? Jak myslet společný prostor intelektuálních, emočních a vitálních schopností, který býval nazýván „duše"? Nespočívá svoboda v něčem zcela jiném, než co za lidskou svobodu běžně považujeme? Není rozum jednou z emocí, stejně jako každá emoce žárlící na ostatní emoce? Jak mít radost z vědeckého poznávání, a přitom zůstat věrni přirozenosti? Co si počít s obnovenou sofistikou (rétorika, asertivita, sociologizace vědy i společnosti)? Jak se zabývat etikou v situaci, kdy se kdekdo zaštiťuje „tradičními hodnotami" a přitom je společnost ve stavu, který odpovídá veřejně hlásané tezi o prioritě (a dokonce monopolu) ekonomického typu hodnot? Jak mluvit o spravedlnosti v situaci frapantní diference mezi pozitivně deklarovaným právem a pocity spravedlnosti nebo křivdy? Jak si uchovat přirozenost tváří v tvář destrukci nejen přírody, ale jakékoliv přirozenosti? Jak obnovit pro filosofii tradiční obrovskou pluralitu literárních žánrů ve službách myšlenky – a ještě uchovat prioritu skutečnosti před sebefilosofičtějším textem? (Vůči těmto otázkám lze ovšem ve vymezeném čase vytknout jenom pár příkladů tápání po možných cestách, s vědomím paradoxnosti samotného jejich kladení.)

 

Zda lze filozofii učit

Petr Rezek

V názvu je samozřejmě důležité slovo FILOZOFIE, právě tak slovo UČIT. Ovšem nejdůležitější je ono slůvko ZDA. K prvním dvěma slovům existují učebnice, tedy lze učit učení i lze učit filozofii. Jak ovšem k takovému závěru někdo mohl dojít? Zřejmě se inspiroval výchovou k sexualitě, kde kritériem je, aby se nerodily nechtěné děti. Kdo poučuje o sexualitě, vypadá jako naivní bytost, protože poučovaný již všechno ví a má v sobě tolik tolerance, že se svému učiteli nevysměje. Zajímavější případ nastane, když poučovaný není ještě zasvěcen a nabude dojmu, že ho hodlá jeho učitel svést. Otázka pak zní: budou narozené děti chtěné? A ZDA lze děti chtít? Snad bych dal přednost být dítětem nechtěným než chtěným. Všichni teoretici sókratovského ERÓTU jsou učiteli prvního typu. Student se ze strachu či shovívavosti nevysměje zápalu svého učitele, který v jakémsi postpubertálním vytržení vysvětluje, že filozofie je láska. Samozřejmě nemiluje své studenty, ale moudrost. Dokonce soudí, že ji má, když ji miluje. Bruce Mau napsal: For most of us, design is invisible. Until it fails. Právě tak erós je neviditelný – until it fails. Ono místo selhání je hodina filozofie. Lákani tajemstvím přicházejí žáci v touze po moudrosti. Rozdíl mezi nevěstincem a učebnicí anatomie s pohlavními orgány je ovšem zásadní. Příspěvek na příkladu recepce Aristotela, který okleštěným stává se vykleštěným, ukáže, kterak mizí Aristotelův smysl pro humor a směšnost, jak mizí jeho médium aporetičnosti – právě jako mizí dialogičnost Platóna, je-li systematizován. Autor se tak ovšem vydává nebezpečí, že se stane teoretikem erótu. Aby tomu předešel, musí zaujmout postoj rozhněvaného muže. Nebude ovšem o rozhněvanosti teoretizovat, jen by chtěl závěrem podotknout, že jeden neznámý ruský umělec žijící v Praze pravil: „Rozhněvaní muži ještě nejsou muži nasraní."

About oldwaiders

Heimatdichter

One response to “Zda lze děti chtít

  1. r1[[openidhttp://r1.myopenid.com/]] ⋅

    Zdeněk Kratochvíl je skvělý. Hodně mě ovlivnil.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s