Posted on

Ještěže nám, blondýnám, vždycky nalejou

Zelená s mlíkem (resp. smetanou do kávy). Ano, přátelé, skutečný hnus.

 

 

Milá sebeprezentace milých lidí vždy potěší. Opět si potvrdit, že osmdesátky měly více než jen něco do sebe, je také milé: je to pravda jak z hudební , tak vědecké , tak čistě performativní stránky. Jak vidno, čas ušetřený nepsaním blogu strávil browzdáním po jiných, místy i inspirativnějších webech. Každopádně, hodila by se nějaká štěpná poznámka na téma úpadkových sobortních večerů, neboť kulečníkové a bowlingové herny jsou sice pozoruhodným místem pro observaci samic s bílými pásky, jež se snaží zaujmout pásky nagelované, případně odpudivých mladých mužů na semifiremních večírcích se svými efemérními doprovody ženského pohlaví (á propos, to bude asi ten věčný mužský problém, s nímž se, podle jistého sdělení z důvěryhodného zdroje, musejí neustále vyrovnávat všechny ženy) (sic!), nicméně observace není všechno a jako náplň plodného večera rozhodně nevystačí. Jiné místo, například hospoda s jukeboxem, kde se nestydí nalévat tekuté větrové bonbony, je však místem, kde ani okolí nepotěší: neboť co si pomyslet o světě, kde i sympatický inteligentní dlouhovlasý mladík v žluto-oranžových kalhotách předává rudou růži ordinérní blondýnce se stříbřitým páskem a v pruhovaném topíku?

Ještěže je tím jediným člověkem, se kterým se tam dá bavit.

 

 

About oldwaiders

Heimatdichter

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s